3. říjen, 2020
Kateřina Aira
- Tento příběh je starý dva roky. Z doby, kdy jsem začala otevírat svoje srdce.
- Lásce i bolesti.
- Ledovou královnu jsem nechala za zdmi vysoké věže.
- Byla plná pýchy a utrpení, o kterém nesměl nikdo vědět.
- Ta mrcha mnou cloumala celé roky. Tak jsem ji nechala zazdít v jejím vlastním paláci.
- Z ledu a kamení.
- Skonala klidně. Neplakala.
- To mě se chtělo plakat, když jsem nevěděla, jestli dokážu utišit malého, ošklivého kluka v linkovém autobusu číslo 125.
- Vracela jsem se z práce po jižní spojce.
- Doprava v těchto místech často zpomaluje, ale v tomto listopadovém odpoledni ji autonehoda zastavila úplně.
- Trčeli jsme uprostřed jižní spojky.
- Stmívalo se a já jsem si všimla, že kousek ode mě sedí přes uličku zvláštní kluk. Mohlo mu být tak 11 let.
- Měl nepřítomný výraz a třásl.
- Myslím, že měl panickou ataku.
- Opakoval, že to určitě nestihne. Silně se mlátil do hlavy.
- Rukou, telefonem i o stěnu autobusu.
- Odpustím si to tradiční, že nikdo nic neudělal. Jeden starší pán ho napomenul, aby se choval slušně.
- Věděla jsem, že tam jsem já a někdo by měl tomu klukovi pomoct.
- Jenže jsem netušila, co bych měla dělat.
- Bála jsem se, že to nedokážu.
- Nevím, jestli byl autistický nebo postižený.
- Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla a dostala jsem se do absolutního klidu.
- Přišla jsem k němu, ale nedotýkala jsem ho. Nevěděla jsem, jestli by ho můj dotek ještě víc nerozzuřil.
- Tenkrát jsem na něj jen laskavě promluvila:
- "Ahoj, ty asi někam pospícháš. Já jsem Katka a taky spěchám na vánoční besídku mojí dcery. Neboj se, nic se nestalo, auta se zase rozjedou.
- Budeme tady teď chvíli spolu, jo? "
- Jeho tvář byla, jestli se to dá vůbec u dítěte říct, tak nehezká, že byl až roztomilý.
- Chvíli mě vůbec nevnímal a dál se mlátil do hlavy.
- Cítila jsem k němu absolutní lásku, jakou může cítit jedna lidská bytost k druhé. A dál jsem na něj mluvila svým klidným hlasem.
- Jakoby světlo zářilo z mého srdce a dopadalo na toho chlapce.
- Po několika minutách se probral. Podíval se na mě a byl zpátky. Začal mi odpovídat a troufla jsem si ho pohladit.
- Svírala jsem jeho ruce a v očích jsem měla slzy.
- Nevnímala jsem nic kolem sebe. Existoval jen ten kluk a já.
- Autobus se rozjel.
- Na zastávce Lihovar vyskočil a řekl jen: "tak ahoj!"
- A byl pryč.
- Chtěla jsem si ten příběh připomenout.
- Dnes, kdy se mnoho z nás vzájemně dohadujeme o tom, co je správné.
- A také jsem chtěla napsat: "než se začnete bát smrti, nezapomeňte žít.
- A nezapomeňte milovat.”
